Pro hrst hokejově “nesmrtelných” to bylo neuvěřitelně dlouhých 65 dní. Kdyby do uzavřených zón měli větší přístup média, vypadalo by to už skoro jako reality show Velkého bratra či Vyvolených. Akorát s tím rozdílem, že ten nejlepší, místo pohádkové finanční odměny, vyfasuje na konci za odměnu Stanley Cup.
Gary Bettman se v roce 1993 stal komisařem NHL. Od té doby kanadsko-americká soutěž v zásadě jen vzkvétala. A to především po finanční stránce, což bylo v době nástupu moderní éry možná to nejdůležitější.
Dvě nejčernější kaňky za jeho působení jsou rozhodně výluky NHL v sezonách 2004/2005 a 2012/2013. I ty ale byly způsobeny tím, aby v lize fungovala nějaká finanční rovnováha, přičemž šla křivka zisků stále nahoru.
Právě tato křivka byla taky jeden z motivačních cílů, proč v době koronavirové soutěž dohrát za každou cenu. A obětovat tomu, pokud možno všechno. Čas, energii i nemalé náklady. Opravdu velké náklady! Nicméně stále takové, aby to ligu nepoložilo.
Jediné obrovské riziko prakticky bylo to, že se v bublině vyskytne nezvaný nájemník COVID-19 a celá několika týdenní velepříprava půjde do kytek. To se ale nestalo.
A jaký ten život v bublině vlastně byl?
Dvě města, v každém z nich dva hotely, tréninkové plochy, salónky, společenské prostory pro hráče, servis překračující nejluxusnější hotely světa.
Do těchto vytvořených prostorů se 24 týmů přesunulo 26. července. První den dalšího měsíce došlo pak na ostré zápasy.
Sám komisař NHL Gary Bettman vstoupil do bubliny v Edmontonu 10. září a ihned šel do karantény. Stejně jako kdokoli jiný zvenčí, musel strávit čtyři dny izolovaný ve svém hotelovém pokoji. Za následující tři dny mohl poté pokoj opustit jen kvůli nejdůležitější práci.
Po několika dnech se hned ráno “na svobodě” setkal v hale s vedoucím obsahu NHL Stevem Mayerem.
Ten mu řekl: „Chci vám udělat prohlídku bubliny,” Bettman odpověděl: “Skvělé. Chci nejdřív jít ven. Chci se nadechnout čerstvého vzduchu.“
Na prohlídce byl komisař Gary Bettman naprosto ohromen. I když byl do všeho zapojen, mluvil s Mayerem třikrát nebo čtyřikrát denně, bylo úplně jiné koukat na život v bublině z dálky a najednou být uvnitř.
Bettman vypráví:
„Mayer se obrátil ke mně a řekl: Jak jsi to proboha udělal s dvanácti týmy? “. „Bral jsem to jako obrovskou poklonu. A vlastně se sám někdy divím, jak jsme to dokázali. Nějak jsme si to prostě vymysleli. Neměli jsme zkušenost dělat nějakou bublinu.“
Mayer se zasmál a podotkl:
„To neměl nikdo! Ale vy se rozhodujete na základě toho, co považujete za logická rozhodnutí, přestože nevíte, jestli jsou ta rozhodnutí správná. Myslím, že tam byla nízká očekávání. Ale také si myslím, že jsme je překročili.“
NHL, jakožto silná značka, měla dva hlavní cíle. Udržet všechny v bezpečí a čestně udělit Stanley Cup. Obojí se povedlo!
Hokejisté týmu Tampa Bay Lightning zvedli nad hlavu Stanley Cup poté, co porazili Dallas Stars 2:0 v šestém finále Stanley Cupu.
Gary Bettman si moc dobře uvědomoval, že nejen hráči vítězného celku strávili 65 dní v bublině, izolovaní od rodiny, přátel a vnějšího světa. To vše před prázdnými tribunami. Během předávání poháru na ledě tak řekl: „Tento běh Stanleyho poháru se zapíše do rekordních knih, jako snad nejtěžší běh všech dob. “
Na předání trofeje pak porušil tradici, když si místo kapitána vítězného celku k sobě zavolal celý tým.
Celkem za tuto dobu NHL uspořádala 130 zápasů během 59 dní. Prázdné arény výzdobila potahy přes sedačky, obrazovkami s videi či světly z koncertů, aby si doma mohla udělat vlastní televizní show pro fanoušky.
„Po ukončení události obvykle nemám příliš mnoho emocí, protože vím, že jsou před námi další,“ řekl Mayer, který na vše dohlížel.
„Celý náš personál musel neuvěřitelně moc obětovat, ale bylo to pro společnou věc. Uvědomujeme si, že to za to stálo, abychom dosáhli toho, čeho jsme dosáhli. Jsme na to velmi pyšní a opravdu věřím, že každý z nás šel nad rámec všeho, aby toho dosáhl. Jednou to bude jeden z největších momentů kariéry pro nás všechny.“
Bezpečnost byla nejdůležitější.
„Řekli jsme si, že si nevydechneme, dokud nebude předán pohár. To, že jsme tohoto bodu dosáhli bez pozitivních testů ve všeh týmech, je obrovská úleva,“ řekl hlavní lékař NHL Willem Meeuwisse.
Dodává: „Když jsme se vydali na tuto cestu, měli jsme mnoho otazníků. Nic jsme nevěděli. Nikdo nic takového předtím neudělal. Měli jsme spoustu věcí, o kterých jsme se museli poučit. A opravdu se oplatí vidět, jak to všechno probíhalo.“
Lékaři a vládní úředníci navrhli podrobné a přísné bezpečnostní protokoly. Ano, každý musel denně podstoupit testování na COVID-19 nosními výtěry. Hráči, trenéři, lékaři, maséři, televizní reportéři, rolbaři, kuchaři… Žádné vyjímky.
Nikdo z nich nemohl přijít a odejít. Těch pár, kteří skutečně odešli a vrátili se, případně do bubliny vstoupili zvenčí, se museli izolovat a absolvovat tři testy COVID-19 s odstupem 48 hodin do sedmi dnů před příjezdem. Poté museli strávit čtyři dny v karanténě ve svých hotelových pokojích a následně absolvovat další čtyři testy. Až tři dny poté mohli opustit své pokoje jen kvůli nejnutnější práci.
To samé platilo i pro komisaře Bettmana a zástupce komisaře Billa Dalyho. Platilo to taky pro Meeuwisseho, který dohlížel na bezpečnostní protokoly v Torontu a Edmontonu, a musel cestovat mezi městy. On sám musel třikrát projít karanténou, přestože neměl jediný pozitivní test.
Každý, kdo se mohl pohybovat v bublině, musel obdržet zdravotní průkaz, který měl platnost pouze 12 hodin. Poté musel znovu a znovu odpovídat v dotazníku v aplikaci pro smartphony a nechat si měřit teplotu v bezdotykovém automatizovaném kiosku. A samozřejmě, každý musel nosit roušku, společensky se distancovat a pravidelně si mýt či dezinfikovat ruce.
Mezitím v bublině fungovaly úklidové čety, které vše sterilizovaly. Od šaten mezi zápasy a tréninky, až po stříkačky a trestné lavice v halách. „Nejlepším řešením, jak zabránit případnému výskytu či šíření nemoci, je prevence. Tohle je základní kámen toho všeho,“ řekl Meeuwisse.
„Myslím si, že klíčovou ingrediencí úspěchu byl způsob, jakým k tomu všichni přistoupili. Od hráčů až po trenéry a všechen personál. Dokonce i hoteloví pracovníci a všichni ostatní, kteří se do bubliny zapojili. Opravdu bez výjimky to všichni brali vážně. Přestože bylo nošení roušek nebo pravidelně mytí rukou po čase čím dál nudnější a otravnější. To je myslím ten největší důvod, proč to fungovalo.“
NHL už předem hlásila, že by nic takového neudělala, kdyby si nebyla jistá, že tím zachovají maximální bezpečnost. Ale že budou mít všechny testy po celou dobu konání negativní? Za to by ruku do ohně asi nedal nikdo.
Mayer stál a venku na náměstí Bettmanovi ukázal na dva hráče, kteří seděli u stolu. Oba měli na sobě roušku. Popisoval ukázkový přístup všech hráčů v bublině. A to více, než po dobu dvou měsíců.
Bezpečnost znamenala také velkou oběť. Hokejisté po většinu času neměli nárok vzít sebou do bubliny své rodiny. I proto se pár jedinců rozhodlo zůstat doma. Bojů o nejslavnějších trofej se dobrovolně vzdali. Na úkor rodiny. To jim nikdo vyčítat nemohl a ani tak neudělal. Tohle rozhodnutí NHL akceptovala bez výjimky a bez postihu.
Například brankář Bostonu Tuka Rask se takhle rozhodl až v průběhu dohrávky. Ne práce, ale i rodina a osobní život má v této soutěži mimořádně vysoké hodnoty. V těchto ohledech je liga skutečně chápavá.
V bublinách však tolik prostoru pro další lidi nebylo. Několik členů rodiny do ní vstoupilo až ke konci, kdy se v Edmontonu rozehrálo konferenční finále. A pochopitelně, až po sérii testů, přesně podle bezpečnostního protokolu. Do té doby mohli hráči využít pouze dnešní příznivé doby internetu. V rámci videohovorů proteklo v Kanadě spoustu dat.
NHL se ale snažila všem zajistit maximální pohodlí. Na svou práci jim byl dopřán maximální servis. Ať už to byly restaurace, společenské místnosti, pingpongové stoly, nebo si případně mohli na hotel do bubliny objednat jídlo od své oblíbené donáškové služby. Ve výjimečných případech bylo na programu i organizování výletů mimo bublinu.
Mnoho zaměstnanců NHL bylo v bublině dokonce déle, než hráči Lighting nebo Stars. Mayer společně s několika dalšími členy dorazili do bubliny už 14. července.
„Snažíte se ze všech sil, ale jen…“ řekl Mayer a jeho hlas na okamžik utichl. „Jen doufáte, že zůstanete v pořádku vy, i ostatní. Doufáte, že udržíte lidi relativně šťastnými, po celou dobu, po kterou tam musejí být. Ale poslouchejte, jedno vám řeknu. Nebylo to všechno dokonalé a nikdy jsem neřekl něco jako: Toto je opravdu neuvěřitelné. Je to úžasné! Ale víte co? Jsme hrdí na to, že už odtud všichni odejdou, protože tu strávili opravdu velké množství dní. Ale všichni jsou v pořádku.“
Steve Mayer po opuštění vysvětloval všechny oběti, které museli pro dohrání sezóny ze sebe vydat. Oni, hráči o veškerý personál, včetně televizního štábu.
Jedinou opravu nejběžnější věcí byl skutečný produkt na ledě a v televizi. Hráči bojovali o pohár tvrdě, jako vždy. NHL se nesnažila jen využít maximum ze špatné situace. Pokusila se změnit špatnou situaci v něco velkolepého. Ať už to bylo pro záchranu rozpočtu ligy nebo pro televizní diváky.
„Opravdu si myslím, že jsme to zvládli a že to fungovalo. Nejlepší kompliment byl, když lidé říkali: Hele, koukám se na tyto zápasy a úplně jsem zapomněl na skutečnost, že tam nejsou žádní fanoušci. Je to zábava!” dodal Mayer.
Zámořští organizátoři se pokusili prostřednictvím digitální technologie přivézt divákům do svých obyváků maximální hokejový zážitek. Velkoplošné obrazovky měly nahradit fanoušky, což se vizuálně aspoň v televizi podařilo.
Hráči si museli ze začátku zvykat na úplně novou akustickou atmosférou v ostrých zápasech. Když už se ale bojovalo o pohár, tempo hry mělo ostrý spád srovnatelný s tradičními souboji o pohár. Jinými slovy, zjednodušeně, žádné nuda, kterou si řada diváků představovala.
Co nakonec rozhodlo o dotažení celého procesu? “Absolutní týmové úsilí,” říká Mayer.
Tampa Bay Lighting nebyli letos jediným týmem šampionů. Komisař Bettman uvedl, že Mayer a jeho tým jsou „neuvěřitelní“. Poklona patří nejen Mayerovi, ale taky výkonnému viceprezidentovi Deanu Matsuzakimu, viceprezidentům Billovi Millerovi a Joe Fitzgeraldovi či Danovi O’Neillovi… Jediným problémem podle Bettmana je, že seznam je příliš dlouhý, aby šel z fleku vyjmenovat.
Sám Mayer se několikrát ujišťoval, jak na celou situaci nahlížejí samotní hráči: “Neustále jsem se všech ptal, jaký k tomu mají postoj? Jestli se chtějí dostat ven? Jestli nejsou už nemocní z toho, že jsou v bublině? A odpověď byla vždy – ne. Sám jsem cítil, že chceme dokončit to, co jsme začali. Všichni jsme se tam chtěli jen dostat. Nechtěli jsme, aby se po nás COVID plazil. Nechtěli jsme, aby se stalo něco, co by ohrozilo naši bezpečnost. Všichni jsme už ale chtěli, aby nastal ten poslední okamžik a všechno to skončilo.”
Na závěr dodal: „Dostali jsme se až sem. Zvládli jsme to! Vždycky si to už budeme pamatovat a vždy si budete pamatovat lidi, se kterými jste to zvládli. Nikdo tam nepřijel na dovolenou. Proto je to pro nás možná ta největší jízda, jakou jsme kdy zažili.“
(zdroj: nhl.com)
