Zkušenost. To je asi to správné slovo, které charakterizuje tohoto borce. Urostlý slovenský útočník toho ve své bohaté kariéře poznal skutečně dost. Tomáš Marcinko, rodák z Popradu, strávil část svého hokejového života snad na každém kontinentu, kde se tahle hra hraje. V zámoří, Evropě nebo dokonce v Asii, kde stál na počátku cesty v KHL v dresu čínského Kunlunu. Mistrovský pohár zvedl nad hlavu hned dvakrát. V roce 2014 s Košicemi, o pět let později už v dresu Ocelářů, kde působí do dnes.
Na chvíli měl nakročeno i do NHL. V roce 2006 si ho ve čtvrtém kole ze 115 pozice vybral New York Islanders. Brána do slavné NHL sice pro něj zůstala nakonec zavřena, i tak posbíral hokejových zážitků víc než dostatek. Nedílnou součástí se stal taky pro slovenskou reprezentaci. Na její nominační listině si na něj trenéři vzpomenou i dnes.
Dvaatřicetiletý centr v posledních letech zakotvil na východě české extraligové mapy. V Třinci jej drží rodinná atmosféra klubu, špičkové zázemí a pravidelně nejvyšší ambice klubu. O tomto, ale i o současné situaci, kdy musel čelit se svými spoluhráči koronaviru na vlastní kůži, vypráví v rozhovoru pro RN Hockey.
Dobrý den, Tomáši. Na úvod ode mně přijměte velkou gratulaci k narození dcerky. Jak moc velká změna to ve Vašem životě je?
Děkuji pěkně. Pro mě a manželku je to samozřejmě změna, ale jen ta nejpříjemnější. Bereme to jako největší dar do života. Velmi se z malé těšíme a jsme vděční, že se naše rodina rozrostla.
Poté Vás ale nezastihlo úplně příjemné období. Vy sám, stejně jako většina kabiny, jste si prošel nákazou viru COVID-19. V některém rozhovoru jsem se dočetl, že jste dokonce ztratil chuť a čich. Už se Vám tyto smysly vrátily?
Ano, je to pravda. Smysly se mi ještě stále nevrátily. Je to velmi nepříjemná nemoc a rozhodně to není “obyčejná” chřipka. Věřím, že si konečně lidé, kteří bohužel ještě stále pochybují, konečně vstoupí do svědomí a začnou se chovat zodpovědně. Jsme v tom všichni společně a čím dřív se spojí síly, tím dřív bude život v normálu, v rámci možností.
Jaké to je vůbec pro člověka fungovat jen se třemi základními lidskými smysly?
Je to nepříjemný pocit. Naneštěstí to není v rámci Covidu jediný příznak. Je třeba být opravdu opatrný a tím pomoct i lidem, kteří jsou o to víc v rizikové skupině.
Pojďme už ale k hokeji. V něm jste toho už zažil poměrně dost. V podstatě se dá říct, že jste s hokejkou v ruce obletěl svět. Kanada, Amerika, chvíli Švédsko či dokonce Čína. Na kterou z těchto destinací vzpomínáte nejraději?
Na každou jednu z krajin, kde jsem působil, vzpomínám jen v dobrém. Každá mi dala do života, i v rámci hokeje mnoho zkušeností. Přivedla mi do života mnoho nových přátel a celkově mě určitě posilnila.
Dost kontroverzní zastávkou pro vás byl bezpochyby čínský Kunlun. Bylo to v době, kdy se tento klub doslova za pochodu učil, co to vlastně ten hokej je. Vzpomenete si teď na nějaký nejkurioznější moment?
Momentů bylo určitě víc, ale těžko vypíchnout jeden speciální.
V třineckém dresu působíte od roku 2017. Dá se říct, že vám tohle angažmá vyhovuje? Všichni si v organizaci Ocelářů pochvalují především špičkové zázemí. Co je ještě na klubu tak výjimečného, že tu jsou hráči spokojeni?
Třinec jsem si velmi rychle oblíbil a mám to tu rád. Rodinná atmosféra, spolu vždy jen s těmi nejvyššími ambicemi a výborným prostředím, Vám nedává ani jinou možnost, jak to tu nemít rad.
V roce 2019 jste před domácími fanoušky zvedli nad hlavu Masarykův pohár. Dá se to považovat za dosavadní vrchol Vaší kariéry?
Rozhodně ano. Je to můj druhý titul, akorát s jiným týmem. Proto vím, jak těžká je k němu cesta.
I loni jste měli celkem slušně našlápnuto. Management klubu říká, že by z toho byla nejspíš obhajoba. Jenomže pak zasáhla vyšší moc. Mrzelo vás o to víc, že jste nemohli na začátku vrcholu sezónu pokračovat?
Samozřejmě, že nás to všechny mrzelo. Ať už hráče, management anebo fanoušky. Věřím, že budeme mít dřív nebo později znovu stejnou šanci. Že se všichni společně budeme v Třinci opět radovat z úspěchu.
Extraliga, ale i především samotní hráči v těchto časech znovu velice trpí. Jaké je to pro hokejistu, když nemůže hrát zápasy?
Je to nepříjemné. Všichni máme hokej velmi rádi. Hrajeme ho celý život a taky je to naše živobytí. Takže se už nemůžeme dočkat ligového návratu.
Vedení klubu domluvilo led aspoň kousek za hranicemi v Polsku. Předpokládám, že pro každého hráče je tohle aspoň částečně spása, co říkáte?
V rámci možností je to dobrá volba. Samozřejmě s plným respektem a za dodržování všech předpisů jsme opravdu rádi, že můžeme trénovat na ledě.
Zažil jste někdy už tak dlouhou pauzu bez ostrého zápasu? Pomineme-li těch pár utkání v rámci přípravy, předpokládám, že touha po extraligovém zápase už musí být u Vás mimořádně velká. Je to tak?
Ještě se mi to nestalo. Opravdu se už nemůžeme dočkat soutěžních zápasů.
Takže až Vy osobně vletíte do hry, tak Vás bude plný led?
Myslím, že každý to tak cítí a bude se snažit po tak dlouhé době odevzdávat na ledě úplné maximum. Ostatně, tak jako vždy.
Jaké jsou vůbec vyhlídky v klubu ohledně pokračování extraligy? Řešíte to často mezi spoluhráči?
Když to není v našich rukou, nezbývá nám nic jiného, než jen čekat a doufat. Každý den vnímáme nové informace a doufáme brzy v pozitivní budoucnost.
Pokud by se už začalo hrát, víc než pravděpodobně to bude bez diváků. Co to pro Vás z osobního hlediska znamená hrát před prázdných hledištěm?
Hokej se hraje pro diváky, takový je ideální stav. Všem nám na zápasech chybí. Já samozřejmě věřím, že až se začne situace v této zemi zlepšovat, věřím, že budeme všichni spolu opět zažívat pěkné chvíle na stadionech.
Někteří hráči říkají, že fanoušky během zápasu v zápalu hry ani moc nevnímají. Tohle není Váš případ?
Fanoušky určitě vnímám, v rámci nějakých mezí. I když se samozřejmě snažím především soustředit na hru.
Já Vám srdečně děkuji za Váš čas. Přeji, ať se liga co nejrychleji rozběhne, ale hlavně nejen v těchto časech, Vám i Vaší rodině, pevné zdraví!
(foto: © Lukáš Filipec / HC Oceláři Třinec)
