Pokud sledujete hokej v České televizi, musíte ji zákonitě znát. Pod mikrofonem jí už prošly stovky hráčů. Od neznámých mladíků, až po nejostřílenější borce z NHL. S mikrofonem v ruce doslova procestovala celý svět. Může dnes porovnat reportérské štáby a přípravu světových akcí na každém koutu planety.
V Česku se neprobíjela do hokejového prostředí snadno, neboť na to ještě na začátku století údajně nabyl český divák připraven. Díky svému pohlaví to několikrát taky pořádně schytala. Nicméně, když se dostanete za hranici svých snů, dokážete kdeco překousnout.
Dnes už to je v hokejovém televizním prostředí stálice. V dlouhém exkluzivním rozhovoru pro RN Hockey vypráví Darina Vymětalíková o svých slastech a strastech na televizním kolotoči. O tom, jak úžasné pracovní nasazení panovalo při Světovém poháru v Torontu, nebo jak chaoticky fungovala press zóna na olympiádě v Pchjongčchangu: „Co se týče organizace, tak by to česká Extraliga zorganizovala lépe.“
Nebo taky o tom, že rozhovor v přestávkovém programu není zdaleka otázka několika vteřin živého vstupu, které vidí divák v televizi. Pokud tedy rádi sledujete hokej v televizi, určitě si v následujících minutách přijdete na své.
Jako první bude moje otázka mířit trochu k Vašemu začátku. Jak jste se k hokeji dostala? Byl Vám v České televizi tento sport přiřazen, nebo jste mohla mít možnost výběru?
Než jsem přišla do televize, oslovil mě Robert Záruba na Univerzitě Karlově. On tam měl seminář, který se jmenoval Televizní žurnalistika. Na jeho konci mě oslovil pro Olympiádu v Sydney v roce 2000. Bylo to poprvé, kdy se na jednom kanálu vysílalo čtyřiadvacet hodin. A na konci se mě na “dotočné” (po olympijském večírku) zeptal, jestli bych nechtěla pokračovat a který sport bych chtěla dělat.
Tak jsem mu řekla, že chci dělat hokej nebo fotbal, ale on mi řekl, že je mu to líto, že to nejde, že holka nemůže dělat fotbal nebo hokej, protože by to český divák neunesl. I když mi sám už tehdy říkal, že se mu líbí, jak to dělají holky v NHL, ale prostě v České republice je to nemožné, takže určitě hokej ne.
Tak jsem potom dělala volejbal a postupem času jsem se dostala i k jiným sportům. Pak asi tak po sedmi nebo osmi letech začal měnit názor a začal dávat mně a kolegyni Janě Niklové věci z hokeje. Nejdřív jsme točili výrobu trofeje, šití dresů, jaké dresy jsou třeba nejhezčí, zkrátka taková spíš ženská témata. Pak jsme namlouvali Zlatou helmu a pak mě začal posílat najednou i na extraligové reportáže. V roce 2009, když jsme dělali ty reportáže, tak mi říká, že na další sezonu už bychom mohly dělat reportérky přímých přenosů.
Tenkrát jsem byla těhotná, tak mě trochu mrzelo, že když už jsem mohla dělat hokej, tak jsem šla na mateřskou a přišla o tu srandu. Jana šla tedy dělat reportérku a po roce už jsme šla i já, takže mi vlastně nakonec nic neuteklo. Takže ne, že by mi byl hokej přidělen, ale naopak. Já jsem tam přišla s tím, že ho chci dělat. Nicméně mi řekli, že ne a osm let jsem ten hokej dělat nemohla. Až postupně jsme přesvědčili takovou tou salámovou metodou jak Roberta, tak doufám že i fanoušky.
Pod Vašim mikrofonem prošlo při rozhovorech už spousta hráčů, takže se teď u tohoto tématu chvíli zdržíme. Vzpomenete si na někoho, na koho opravdu nezapomenete? Na někoho, s kým byl pro Vás rozhovor skutečně zážitkem?
Asi není nikdo, jako jeden konkrétní člověk. Pamatuji si samozřejmě na taková ta jména jako je McDavid, Crosby, Matthews, ale k těm nejlepším světovým hvězdám se člověk dostane třeba jenom na dvě nebo tři otázky. Není to nic speciálního, ale pamatuji si, že jsem s nimi ten rozhovor dělala. Samozřejmě ráda vzpomínám na Světový pohár v Torontu, pamatuji si, že jsme tam přijeli a bylo tam asi osm nebo deset štábů, které mohly dělat přímé přenosy.
Jinak tam bylo asi sto dalších žurnalistů. Ale dole u přímo u šaten bylo asi jen osm štábů a mezi nimi já. To mi přišlo výjimečné. Vždycky za mnou přišli a zeptali se: „Koho chcete?“ A já říkám: „Tavares,“ a oni: „Tak jo“.
Dokáže vůbec při rozhovoru člověk vnímat tu osobnost? Nebo je to tak rychlý proces, že skoro ani nevnímáte, kdo před Vámi stojí.
To zase ne, tohle si člověk samozřejmě uvědomuje. Určitě je výhoda, když člověk toho hráče zná osobně. (Tohle je možná problém těch sociálních sítí. My nemáme problém napsat komukoliv cokoliv, ale potom, když bychom se viděli z očí do očí, tak takoví hrdinové nejsme). České hráče samozřejmě znám dobře, ty zahraniční už míň.
Jen když je to člověk, který jezdí na Mistrovství světa nebo olympiádu, tak ho potká podruhé, potřetí, tak už přesně ví, jak mluví. Jestli mluví rychle, pomalu, jestli je ochotný nebo ne. Třeba Nathan McKinnon strašně drmolí a málo artikuluje, na toho se musím soustředit, jiný mluví jako kniha.
Někteří hráči jsou hrozně ochotní a srandisti, když se jim daří. Ale když se prohrává, tak jsou potom najednou hrozně komisní, což je samozřejmě dobré vědět. Třeba ten Tavares, na kterého jsem vzpomínala, tak když jsem s ním mluvila, měl zrovna narozeniny. Tak jsem mu na začátek popřála, on se trošku podivil, poděkoval, ale rychle to smetl, jiný by to využil pro vtipkování.
Bylo vidět, že myslí na ten zápas, že potřebuje mít ten rozhovor co nejrychleji za sebou a žádná velká interakce tam neproběhla. Takže ano, vnímám tu osobnost hodně, ale někdy zjistím až během toho rozhovoru, jaký kdo je. Nebo Třeba Pavel Francouz. Perfektní chlap, který vždycky mluví skvěle.
Zastihla jsem ho ale, když s týmem vypadl ve čtvrtfinále MS 2017 v Paříži a hned na něm poznala, že ten rozhovor musím změnit a vést jinak než jindy. Protože člověk, který je jinak vždycky jako sluníčko, má vždycky skvělou náladu, tak jí zrovna prostě neměl. S tím musím počítat. Nebo třeba Kuba Voráček na MS v Bratislavě po tom, co se vrátil od porodu ženy.
Musela jsem se na ty mimořádné okolnosti zeptat a on mi odpověděl: „Jo, dobrý, super, ale já se o tom nechci bavit.“ Takže i když jsem měla samozřejmě nachytané další otázky, utnula jsem to, začala se bavit o hokeji a on se bavil skvěle. I když tedy někdy člověk ty lidi zná, tak potom musí zareagovat na to, co se zrovna kolem děje.
Existuje někdo, s kým byste po nějaké zkušenosti už rozhovor dělat opravdu nechtěla?
To se nestalo nikdy. Je pár lidí, které třeba já osobně nemusím. Dobře, jsou třeba dva. Ale vždycky, když jsem s nimi dělala rozhovor, tak byli naprostí profíci, odpovídali mi na otázky úplně normálně. Vůbec to nedávali najevo. Takže ani s těma dvěma bych neměla problém znovu dělat rozhovor, protože nepřenesli nějakou svojí osobní averzi na mě. Já na ně samozřejmě taky ne, ale já si to hlavně ani nemůžu dovolit.
Oni jsou ti miláčci davu, já jsem jenom ten trpěný novinář. Ne, nikdo takový neexistuje. Když někdy třeba vidím, jak se baví novináři s politiky, tak jim to nezávidím. To jsem v hokeji opravdu nezažila. Ať už mě ti lidi milují nebo moc nemusí, vždycky byli korektní a hráli fér.
Co se tyče rozhovorů, je to spíš taková práce v terénu. Vy však trávíte taky hodně času ve studiu. Dokážete říct, který druh práce Vás baví více? Kde se třeba lépe cítíte?
Stoprocentně při reportérské práci. Robert dřív chtěl, abych dělala ve studiu, ale já to nemám ráda. Člověk je hrozně odtažený od toho dění a já kolikrát nevím, co se na stadionu dělo, jsem odkázaná na cizí oči. Až když jsem na místě a bavím se s těmi lidmi, tak to vím. Další věc je moje vizáž. Já si vždycky připadám, že tam, vypadám hrozně v tom studiu, kdežto v tom terénu ne.
Takže já studio vlastně nemám ráda, já jsem raději reportér, chci být reportér, víc mě to baví. A další věc, že když je člověk reportér, tak tam jde slyšet a vidět v řádu desítek sekund a nestojí to na něm. Ze všech srovnání mi vyjde ta práce reportéra mnohem lepší. Moc se do těch studií necpu.
Hokejoví fanoušci Vás ještě znají z pořadu “Hokej den poté”. Dá se tedy říct, že vám to moc nesedí?
Neřekla bych nesedí, protože tam jsou v podstatě taky hlavně rozhovory. Raději sice jezdím po stadionech a hlavně, ten pořad Hokej den poté bych nechtěla dělat, kdybych tu možnost jezdit na stadiony neměla. Beru to jako doplněk. V pondělí se prakticky nic nehraje, takže si natočím Hokej den poté. Úplně nejlepší ale je, když jsem ještě předtím v neděli večer někde na stadionu.
Sice nesleduji všechny zápasy, ale vždycky si třeba vybíráme hosta z toho zápasu, kde jsem. Chci to kombinovat s tou reportérskou činností, abych byla pořád v obraze. Abych se těmi lidmi taky potkala. Další věc je, že když člověk třeba trenéra nepotká celý rok a potom si ním povídá přes obrazovku, tak to není totéž, jako když se s ním několikrát potká a pobaví se.
Mimochodem, když byly nějaké kauzy, tak pro mě bylo hrozně důležité tam do toho města osobně a vyříkat si to. Protože nikdy se mi nestalo, aby ten člověk byl potom v reálu nepříjemný nebo ne aspoň nějak nesnesitelně. I když mě na věc třeba jiný názor, tak přišel a řekl: „Hele, co jste to tam říkali?“ Já se ho zeptala, co má na mysli. Pak se najednou rozvine rozhovor, ve kterém mě třeba i on přesvědčí, o nějakém stanovisku. Já mu třeba řeknu: „Podívej, ty to vidíš skrz emoce, ale my jsme třeba jenom zopakovali vaše prohlášení.“
S mikrofonem jste prakticky procestovala hokejový svět. Byla jste na různých světových šampionátech. Už jste to asi naznačila, ale zeptám se. Dokážete říct, kde to byl pro vás největší hokejový zážitek? Je to třeba zmíněné Toronto?
Ten rok 2016 byl takový hodně přelomový, protože já jsem byla poprvé jako reportér u českého týmu na MS v Moskvě, takže já na něho strašně ráda vzpomínám. My jsme tam snad jenom jednou prohráli s Dány, jinak jsme každého „zabili“ v té základní skupině. Začali jsme víkend, že jsme porazili Rusko 3:0, porazili jsme Švédsko 4:2 a pak i ty ostatní. Byl tam mladý skromný tým, byl tam i mladý Pasta (David Pastrňák). Hodně mě to bavilo, hráčům to šlo a lidem se to líbilo. Akorát jsme pak bohužel dost smolně prohráli ve čtvrtfinále.
Druhý zážitek pak byl právě Světový pohár v Torontu, protože tam to bylo úplně něco jiného, než olympijské vysílání nebo všechno, na co jsem byla zvyklá. Tam se to vlastně úplně všechno dělalo v režii NHL. My jsme vlastně nemohli dělat nic našeho, všechno bylo podle jejich kuchařky.
Na druhou stanu, oni nás brali úplně stejně jako ostatní. Jak jsem říkala, nás tam bylo osm štábů a já jsem byla mezi TSN a americkou televizí. A těm hráčům to prostě bylo jedno, ať už to byl Crosby nebo Marchand, Bergeron. Bylo jim jedno, jestli jdou do České televize nebo TSN. A už vůbec žádné překvapivé pohledy, i když jsem tam byla jediná holka.
Brali to hrozně profesionálně. Brali to všechno vážněji než hráči v naší lize, což mě překvapilo. Já jsem právě myslela, že budu muset třeba vysvětlovat, že jsem České televize a že je budu muset přemlouvat, ale vůbec nic takového. Tam prostě běhal kolem chlapík s headsetem a řekl: „Koho chcete vy?“ Nikdo neměl žádnou absolutní prioritu, nikdo nebyl nikomu nadřazený a neexistovalo, aby hráči nepřišli na rozhovor. Když hráli samozřejmě Švédové, tak měli oni první volbu, když hrál český tým, tak co jsem řekla já, tak ostatní museli poslouchat nebo když hráli Američané, tak zase poslouchali americkou televizi.
Pak jsem se těšila na Olympiádu v Koreji, a to bylo zase obrovské zklamání. Ani ne tak kvůli tomu, že tam nebyli hráči z NHL, protože i tak tam byli hráči, které jsem zvyklá vídat na MS. Ale ten způsob, jakým to bylo organizované. Oni to vlastně organizovali Britové, protože vždycky se o nějaký ten sport stará někdo jiný. Britové to podle mě dostali na základě, že znají pozemní hokej. Takže tam byli lidi, kteří nevěděli, kdo je to Dacjuk nebo Kovalčuk.
Vůbec nevěděli, že když se hraje nerozhodně, tak byli překvapení, že se hraje dál. To bylo přímo v mix zóně. Tam jsem byla trochu zklamaná, na druhou stranu český tým hrál aspoň o medaile. Co se týče organizace, tak by to česká Extraliga zorganizovala lépe. To byl opravdu zmatek nad zmatky.
Úplně nejčerstvější zážitek je světový šampionát v Rize. Zámořští reportéři nazvali místní podmínky v bublině jako vězení. Dá se s tím souhlasit?
Novináři určitě ne. My jsme neměli tvrdou bublinu. Ale samozřejmě hráči, ti to měli extrémní. My jsme tady v Čechách nevítali, že musíme nosit roušky a nesmíme se vzdálit od domova či překračovat hranice okresu. Ale fakt si nikdo neumí představit tvrdou bublinu. My novináři jsme na tom byli lépe.
Já jsem samozřejmě neměla čas nic dělat, protože jsme pořád chodili na tréninky nebo jsme dělali zápasy, ale jinak jsme mohli teoreticky normálně chodit po městě nebo jít na pláž. Špatné byly ty podmínky rozhovorů. Nemyslím teď to, že jsme se nedostali na kratší vzdálenost než na čtyři metry. Nemyslím to, že jsme dělali rozhovory v rouškách. To se dalo pochopit.
Ale oni nejdřív přišli s tím, že po tréninku žádné rozhovory, po zápase jeden. Jenže my novináři jsme přišli s tím, že pokud Češi hrají zápas, já udělám živě jeden rozhovor a my vysíláme do dalšího českého zápasu další dva dny. Čím my budeme krmit to vysílání další ty dva dny? To je nemožné. A takhle to samozřejmě neměla jenom Česká televize, všechna média byla zděšená.
Tím, že oni ty podmínky oznámili už dopředu, tak tam bylo celkově méně těch štábů. Tak jsme jim říkali, proč by teda nemůžeme udělat dva rozhovory, když ti hráči stejně stojí daleko od sebe, nepromíchávají se a tak dál? Byly to dny fakt velkých jednání, tahanic, zmatků.
Potom jsme ukecali tu zaštiťující společnost na dva rozhovory, potom třeba na dva rozhovory po tréninku, ale bylo to takové, že ten proces ukecávání trval celé tři týdny. Ani týmům to paradoxně nevadilo, když měli místo jednoho rozhovoru dva, přitom většinou se snaží mluvit spíš míň. Asi se nudili. Na druhou stranu tam nebyli žádní nakažení, jako na olympiádě, takže nakonec asi věděli, co dělají. Bylo to ale divné mistrovství. I z pohledu herního projevu českého týmu, tak celkově to bylo nejslabší MS.
Dá se říct, že je pro Vás Mistrovství světa stejně jako pro hokejisty vrchol sezony?
Je to samozřejmě tak. Nějakým způsobem pokrýváme ten nároďák celý rok, ale zápasy Euro Hockey Tour se s tím nedají srovnávat. To Mistrovství světa je samozřejmě vyvrcholení i mimo to, že tam jsou ti nejlepší hráči. Navíc to jsou tři týdny, 64 zápasů a my dáváme všechny. Do toho sledujeme český tým, všechny jejich tréninky, takže ten počet zápasů ve třech týdnech je fakt masakr. I kvalitativně i kvantitativně je to vždycky vrchol sezony. Vyšťaví mě to fyzicky i psychicky.
Ať už jde o šampionát nebo domácí soutěž. Co na Vaší práci považujete za vůbec nejtěžší?
No… To je dobrá otázka! Co je nejtěžší? To, co není vidět a slyšet. Hodně lidí si myslí, že to probíhá tak, že si člověk stoupne, všechno na tom hokeji vidí, všechno slyší, vymyslí nějakou geniální otázku na nějakého hráče a že toho hráče samozřejmě hned dostane a ten hráč odpoví hned a na vše. A když to tak není, tak prostě jsem blbá blondýna, co by se měla vrátit k plotně. V reálu vlastně je ta otázka tak asi 10 % té mojí práce, bohužel samozřejmě je jediná vidět. Těžké je samozřejmě dohodnout si toho hráče.
Těžké je někdy i vymyslet otázku na toho hráče a pak se třeba stane, že prostě nepřijde. Buď z vlastní vůle nebo mu to zapomene někdo vyřídit. Já samozřejmě nechodím na tu střídačku a neťukám mu na rameno, to musí vždycky někdo vyřídit. Někdy se stane, že ho předtím někdo sekne a musí být ošetřen. Další věc je, že teď přijde, něco zformulujete, ale nevíte, co se tomu hráči honí hlavou.
V devadesáti procentech případů vždycky na to odpoví nějak dobře, ale taky třeba nemá den a řekne třikrát: „I don´t know.“ Mimochodem, s Petrem Kontiolou jsem měla ještě, než se k němu dostala Hanka, dva rozhovory na MS v Minsku, protože on byl v mojí skupině, zatímco Hanka pokrývala tu druhou. A měl úplně fantastické rozhovory.
Proto jsem ho brala dvakrát, protože byl hodně výřečný, úplně super. Mělo to hlavu a patu, byla to pecka. Ale pak střih, on se blbě vyspí, prohrávají po druhé třetině, byl naštvaný, tak řekl třikrát: „I don´t know.“ Pak si Češi myslí, že je blbec, i když on je naopak velmi sympatický chlapík.
Takže těžké je na tom to, co nejde vidět. Potom, když je člověk ve střihu a řekne otázku a když mu ten hráč uslyší, porozumí a odpoví, tak to už je potom to nejjednodušší. Vůbec ta logistika toho rozhovoru. Sehnat si ho. Takhle to fungovalo přesně na tom Světovém poháru, kde chodili jako profíci, ale oni už jsou asi zvyklí odmalička. Tady se to zlepšilo až v posledních letech.
Já se kolikrát s těmi hráči třeba z Nároďáku cítím dobře, příprava trvá šest týdnů, tak je vidím často a potom jsem tři týdny s nimi. Někdy je ale i pro mě těžké zachovat ten vztah. Uvědomit si, že se s nimi musím bavit velice formálně. Protože jakmile zvolím neformální tón, tak mě diváci hrozně natřou. A po právu mě natřou, protože bych prostě měla udržet ten odstup.
Dám příklad – Olympiáda 2018. Bavili jsme se před zápasem s Josefem Jandačem, že když přejdou osmifinále, tak Rusové budou hrát se Slovinci, porazí je a Češi půjdou na Rusy. Slovinci měli příšernou Olympiádu, hráli jak choré krávy (ať se nikdo nezlobí, je to dobrý tým, ale tehdy prostě ne). Rusko se naopak po první prohře se Slováky rozjelo, takže bylo jasné, že jim nadělí.
Taky že jim nadělili asi sedmičku, a to už potom přestali Rusové hrát. Jenže když jsme se o tom bavili po zápase, která jsme vyhráli, tak já jsem mu položila otázku něco ve smyslu: „Co na Rusy?“ Ale pozor. To bylo v době, kdy vlastně ještě čekali Rusové na osmifinále se Slovinskem, ještě ten postup neměli uhraný.
Nejdřív bych však chtěla uvést do děje. To bylo právě Olympiáda v Koreji, kde vůbec nic nefungovalo. Nejen že nikdo nezastavoval hráče, ale on tam vlastně ani nikdo nesměl být, že by mi alespoň přišel někdo zastavovat hráče. Takže jsem byla ve střihu, živě jsem mluvila s Josefem Jandačem a kolem šli další hráči, které jsem musela doslova chytat rukou. Mluvila jsem s Jandačem, ale vůbec jsem se na něj nedívala, nesledovala ho, protože jsem zároveň chytala jiné hráče. Bylo to úplně blbé a absurdní. Oni už byli chudáci zvyklí, protože jsou profíci, jinak to nebyl vůbec přirozený rozhovor.
Takže jsem při tom, jak Josef Jandač domlouval větu a chytala jsem kolemjdoucí hráče, najednou zaznamenala, že Josef Jandač udělal tečku a skončil. A byla řada na mě, ale já vůbec nevěděla, co řekl. Tak jsem v rychlosti řekla: „A co Rusové?“ Samozřejmě v ČR haló největší, jsem kráva pitomá, že nevím, že se hraje ještě osmifinále a že ti Slovinci můžou postoupit. Já jsem je tam viděla na trénincích i zápasech.
To by prostě musel leda vybouchnout ruský autobus, aby postoupili, to už je zase jiná věc. Ale bohužel divák to takhle nevidí. Takže jsem v tom zmatku neřekla: „A co ti Rusově, když postoupí přes Slovince?” Jandač se tehdy jen pousmál a poznamenal: „Teda Darino, vy těm Slovincům nějak nevěříte.“ Nebylo to od něj žádné potopení. Byla to sranda, bylo to od něj lidské, pokračoval dál.
Ale bylo to hrozné, dostala jsem desítky mailů, jaká jsem kráva. tehdy to přitopil i Dominik Hrachovina. Co nadělám? Nic. Musím jít na střižnu a zase makat na reportážích do zpravodajství. Takže nejtěžší je na tom to, aby to vypadalo jako lehký, přirozený rozhovor a diváka nějakým způsobem nerušilo. Snažím se být, jak bych to řekla, co nejmíň na pěst. Takže na tohle někdy spotřebuji daleko víc energie než na ty otázky.
Ono ale taky záleží, jaký se hraje hokej. Jestli se hraje nahoru, dolů, spoustu šancí, tak je to úplně v pohodě. To je témat mraky. Když je to potom trošku nuda, tak to potom člověk tahá ty otázky z paty. Naštěstí na té mezinárodní úrovni to většinou nuda není.
Po bambilionu let jsem na extralize (Pardubice-Vary).
— Darina (@darina_vymetali) March 11, 2021
Takže 1.třetina 5:1, plus jeden neuznaný gól, jedna tyč a střídání brankářů?
A v Brankách, bodech, vterinách mám na tento zápas 30 sekund.
? pic.twitter.com/ZrUCrYBmEn
Na závěr mám pro Vás takovou krásnou otázku. Máte jako reportérka nějaké profesní sny? Chtěla byste si třeba něco nového v televizním prostředí vyzkoušet?
Ne. Já jsme hlavně nikdy netušila, že by se ženská mohla tímto živit. Teď nemluvím jen o hokeji, ale myslím sportovní žurnalistiku obecně. V 90. letech to bylo sci-fi. Že jsem se tím začala živit, nemůžu vlastně ani říct, že by to byl splněný sen. Takhle odvážné sny jsem neměla. To, že můžu dělat hokej, je super.
Teď se jedná o tom, jestli budou hráči z NHL v Pekingu, bylo by to fantastické. Na druhou stranu, když to nepůjde, tak to nepůjde. Já už jsem se dostala do fáze, kdy jsem toho hodně zažila. Chtěla bych hrozně ráda dál dělat hokej. Jestli přijdeme o Extraligu nebo o Nároďák, tak aspoň nějaký hokej, ať už Chance ligu nebo třeba EBEL ligu, protože mě to baví.
Děkuji velice za Váš čas! Bylo mi velkým potěšením!
