Pozitivní přístup k životu, cílevědomost a odhodlání jít si tvrdě za svým. Dostat se na vrchol pyramidy na české hokejové mapě není nic jednoduchého. V zemi, kde žije přibližně přes deset milionů lidí, hraje Extraligu čtrnáct klubů. Mezi tuhle smetánku pronikne v základu nějakých 350 nejlepších z 85 tisíc registrovaných dospělých hokejistů. Jan Jaroměřský je jedním z nich.
Nicméně jeho cesta mezi vyvolené nebyla vysekána platinovou kosou. Život mu pod nohy naházel několik klacků, nemalé množství si jih tam naházel i sám. O tom, jak klikatá byla jeho cesta na vrchol do aktuálně možná nejslavnějšího českého extraligového klubu, už částečně vyprávěl před časem v projektu “Bez frází”.
V následujícím rozhovoru jsem si s Honzou povídal především o současnosti, ale částečně i o budoucnosti. Vyprávěl mi, jak jeho pozitivní přístup k životu v těchto dnech graduje, když po té dlouhé a náročné cestě sklízí zasloužené ovoce.
Honzu jsem úplně náhodně zkusil kontaktovat přes jeho Instagram, s prakticky minimální vidinou úspěchu. Obránce aktuálně ve službách Ocelářů mi odpověděl prakticky hned a samotná domluva proběhla velice rychle.
Shodou okolností bydlí prakticky pár minut od mého domova, takže jsem se jeden čtvrteční podvečer vydal na malou procházku kolem staré Werk Arény, kde na mě už Honza Jaroměřský s úsměvem čekal.
Letmé podání ruky, rychlá tykačka a přátelské pozvání dovnitř jeho pronajatého přístřeší. Hned jsem věděl, že tady mě to bude nejspíš hodně bavit.
Během přípravy teplého čaje jsem si ještě na telefonním zařízení srovnal otázky, zapnul nahrávání a musím říct, že jsem ten večer spíš víc poslouchal, než se ptal.
Ahoj Honzo. Už tu jsi sice nějaký pátek, ale přesto si jako rodák nemohu odpustit osobní pozdrav. Vítej v Třinci!
„Ahoj, díky!”
Co říkáš na samotné město? Už ses zabydlel?
„Musím říct, že ze začátku, když jsem viděl místní okolí a hlavně tedy zdejší Werk, tak to ve mně budilo rozpaky. Ale čím jsem tady déle, tak to ve mně začíná vzbuzovat spíše obdiv. V Třinci už se cítím jako doma. Nikdy jsem se extra nevázal na minulost a nekoukám nějak moc dozadu, takže tak, jako jsem byl předtím olomoučák, tak se už teď cítím tak trochu třinečák. Beru to s tím, jaké to tady je. Ocelárny se pro mě úplně otočily a teď to na mě působí spíše majestátně. A už jenom to, co dělají pro tento region zaslouží klobouk dolů.”
Na svém Instagramu ses nedávno kochal pohledem právě na železárny. Máš rád tuhle industriální architekturu?
„Je to tak! Ta surovost železa a synonymum tvrdosti a tvrdé práce, která se v těch železárnách leckdy odehrává. To mě najednou uchvacuje. Už jsme potkali pár lidí, kteří tam zrovna pálí v pecích nebo řežou a všichni mi to potvrdili. I já jsem se dokonce zařekl a mám to v plánu, že si tu nejtěžší práci chci jít vyzkoušet. Nejspíš po sezóně, protože teď toho času asi moc nebude. Určitě si tam pár šichet oddělám, abych byl vděčný za to, co mám a připomínal si, že to není samozřejmost a nejde to samo.
Navíc tvrdou prací, to je podobné jako v hokeji. Bez těch poctivých dělníků by to nefungovalo. Takže ano, je to přesně, jak jsem říkal. Železárny se v mých očích změnily a teď ně koukám rád a stále se mi to zdá nepochopitelné jak je to obrovské. I když jako rodák z Mladé Boleslavi jsem zvyklý na Škodovku, kde je fabrika snad ještě větší. Ta je ale úplně jiná. Čisté plechy, navoněnost těch aut…. Víte, Werk mi tak trochu připomíná mě samotného a možná proto jsem si to tak oblíbil.”
Přejděme k té hokejové stránce. V jiném rozhovoru jsi už řekl, že podmínky místního klubu jsou nadstandardní. Takže v tomhle ohledu jsi předpokládám spokojen.
„Neumím si představit, že by někdo spokojený nebyl. Není, podle mě, v Čechách lepší klub než Třinec. Říkal jsem to už v létě a stále mě všichni utvrzují, že takhle vypadá profesionalita. S podmínkami nelze být nespokojen. Musí to být sen každého hráče, dostat se do této organizace a mě se naštěstí splnil.”
Přišel jsi z Olomouce, kde jsi strávil, poměrně dlouhých šest let. To je docela velký kus hokejové kariéry.
„Nejsem žádný stěhovavý pták, navíc jsme velká rodina. Nemám v plánu a nikdy jsem nechtěl měnit působiště nedej bože dvakrát za sezónu nebo i po roce či dvou. Mám rád takový ten svůj klid, vybudovat si nějakou pozici a zůstat, dokud to přináší oboustrannou spokojenost. Olomouc jsem měl a doteď mám rád. Služby jsem jim tam plnil, podle mě tak, jak bylo vyžadováno.
Nebyl důvod někam odcházet, ale samozřejmě, když už přijde taková nabídka z Třince, tak to člověk přehodnotí a vyzkouší zvednout tu pomyslně hozenou rukavici. Já jsem rád, že jsem to udělal, protože v hokeji pro mě Třinec přináší nové věci. Poznávám tady lidi a život se mi tady mění po více stránkách než jen po té hokejové.”
Takže pokračování u Hanáků ve hře nebylo?
„Tak samozřejmě, mohl jsem tam zůstat, asi bychom se nějak dohodli. Ale už jenom od kluků, kteří tady v Třinci byli, tak to byly jen ty superlativy jak na zázemí, tak na to, jak to tady celé funguje. Nakonec nelituju ani minuty a jsem moc rád, že jsem tady šel. A já věřím, že jak dlouho jsem zůstal v Olomouci, tak tu roli, která mi je přiřazena budu plnit i tady a budu tady odvádět služby které se po mě chtějí, abych v Třinci zůstal co nejdéle.”
V čem je největší rozdíl mezi těmito kluby, kromě již zmíněného zázemí? Jsou to ty ambice? Touha hrát pravidelně o titul?
„To je pochopitelné! V Olomouci už jsem byl přece jen dost dlouho. Chtěl jsem a cítil jsem na sobě, že bych potřeboval nějaký nový impulz. Po nabídce současného mistra nebylo vůbec o čem spekulovat. Samozřejmě tady v česku asi není jen Třinec, který chce hrát o titul. Ale chce! A taky to byl pro mě jeden velký cíl, konečně něco vyhrát a zažít ty vyřazovací boje až do konce. Já vidím a věřím, že tady ten tým na to sílu má, dostat se zase co nejvýš. Takže i tohle byl aspekt, který mě určitě hodně přesvědčil.”
S klukama v kabině už ses taky zabydlel? Jak Tě přivítali?
„Super! To teda musím říct, že jak jsem vždycky říkal, že v Olomouci je skvělá parta, tak jsem si nedokázal představit, že by to mohlo být někde ještě lepší. Tady mě to doslova nadchlo, opravdu jsem to nečekal. Myslel jsem si, že je to přece jen větší organizace a slavnější hráči. Nevím, jestli to působí jenom na mě, ale já se tady cítím moc dobře.
Samozřejmě je tady těch lidí spousta. Nemůže se člověk zalíbit asi každému a s každým dokonale vycházet, je nás přece jen hodně. Ale já mám s klukama na každého, co si vzpomenu, fajnový vztah. Já jsem nikdy nebyl nějaký konfliktní nebo problémový. S hodně lidmi si dokážu porozumět a hodně lidí si porozumí semnou. Samozřejmě, když bude někdo blbec, tak to asi klapat nebude.”
Každopádně začátek nového angažmá přišel asi v nejhorší možnou dobu, nejen pro hokej. Nebudu asi daleko od pravdy, když řeknu, že Tě to muselo hodně štvát?
„Tak co se dá dělat. Já nejsem člověk, který si stěžuje. Ani nemám rád kolem sebe někoho, kdo si pořád na něco stěžuje. Mám rád lidi, kteří se prostě vyrovnají s tím, co přijde a tohle je jedna z těch věcí. Nikdo z nás to nemohl ovlivnit. Přípravu jsme odehráli a podařilo se nám, ač trošku i tím koronavirem poznamenaný Generali Cup vyhrát. To mě určitě bavilo a pak se nám to utlo rychleji, než jsme všichni čekali.
My jsme věřili, že děláme všechno pro to, abychom zůstali zdraví. Ale asi bylo v té době nemožné, při cestování po republice a při kontaktu s jinými týmy se nenakazit. Takže jsme si tady tím prošli, aspoň tedy naprostá většina z nás a každý po svém jsme se z toho dostali. Zaplaťpánbůh nám to už znova pustili a věřím, že tím, že jsme si tou nemocí prošli, tak nás to nebude nějakou dobu omezovat a budeme teď moct pořád hrát. Těch zápasů je, a ještě bude hodně, protože pauza byla dlouhá. Na dny to nespočítám, ale bylo to několik týdnů, co jsme žádný zápas nehráli.
Jsme rádi, že se na to klub zareagoval a my jsme mohli zůstat v tréninkovém tempu. Nebyli jsme tedy úplně od hokeje odloučeni, ale jak se říká, i nejhorší zápas je pořád více než nejlepší trénink. Je super, že byla extraliga obnovena a snad bude teď už jen všechno jen lepší a lepší a dočkáme se brzy i diváků na stadionech. Těm to musí taky hodně chybět. Věřím, že se vše uklidní a budeme zase moct všichni žít normálními životy.”
I v tom hokejově úsporném období ses stal součástí jedné kuriozity. V Litvínově jsi se téměř dostal do branky. I když na fotce ten Tvůj brankářský postoj moc spolehlivě nevypadal.
„Tak hlavně jsme tu fotku museli udělat rychle, protože už tam jezdila rolba. Já jsem byl poslední a samozřejmě jsem na to chtěl mít památku. Takže jsem tam tak do toho jenom zaklekl. Byl to takový úsměvný moment, člověk si to bude pamatovat. Je to hezký zážitek. Ale jak říkám, každý z nás má v tom týmu nějakou roli. Může to fungovat jenom tak, pokud tu roli bude plnit ať je jakákoliv. Klidně se mohlo stát, že by už gólmani nemohli chytat. A i když bych asi v některých situacích působil komicky, tak i tuhle úlohu bych se snažil zvládnout nejlépe, jak mi byla přidělena.
Tady v Třinci je rozdíl v tom, že si člověk musí zvykat na to, že mu bylo přiděleno, že jeden je od toho a druhý zase od něčeho jiného. Takže když přišli s tím, že potřebují někoho podobného Kubovi, kdo se vejde do výstroje a zabere tam nějaké místo, tak to byla asi jasná volba. I když já jsem kdysi trošku chytával, ale už pár let se mi to nepoštěstilo. Asi bych se tam snažil využít nějaké schopnosti blokovat puky nebo to někde vyrazit.
Nebylo to tedy tak, že bys tam stál poprvé?
„Ne, to zase úplně ne. Sice jsem tam vypadal trochu jako koště, hlavně na té fotce, ale jinak jsem kdysi trošku chytával. Od mala jsme mrskali hokej, doma jsme měli i komplet gólmanskou výstroj, takže nějaké zkušenosti s tím mám. Ale jak říkám, je to sice takové komické, každý z nás se musí v tom týmu přizpůsobit tomu, co je od něj očekáváno. Jenom proto to tady funguje. Tak to prostě musí být. Samozřejmě neříkám, že si v Olomouci mohl každý dělat co chtěl, ale tam měl většinou každý všechny úkoly.
Tady jsou hráči, kteří hrají přesilovky, hráči, kteří brání, hráči, kteří hrají oslabení, každý tady máme to svoje. A to bychom měli plnit co nejlépe, aby to všechno do sebe zapadalo. A když to budeme všichni plnit, tak potom ten tým může zase vyhrát titul. Další výhodou je, že i realizační tým je na vysoké úrovni, včetně trenérů, kondičního trenéra, videokouče, kustodů a fyzio týmu. A když si hráč nebude vážit místa v týmu a nebude makat, tak na jeho místo přijdou jiní. I to je něco, na co si musím oproti Olomouci zvykat.”
Jak už jsi nastínil, ocelářské kabině se bohužel nevyhnul ani COVID. Ty sám jsi byl ve skupině, kterou to postihlo. Jak ses s tím vypořádal? Jak na Tebe ten vir zapůsobil?
„Ano, je to tak. Bylo nás hodně. Je to bohužel velice infekční nemoc, ale (pauza), je to prostě nemoc. Tak nebyl jsem nemocný poprvé v životě. Bolela mě hlava, měl jsem chvíli teplotu, ale naštěstí jsem se s tím vypořádal dobře. Většina kluků říká, že ten průběh měli podobný. Tělo je nějakým způsobem trénované a má určitou obrany schopnost, díky tréninkům a doplňkům stravy. Věřím tomu, že když se lidi o sebe starají a dbají zdravému životnímu stylu, tak se dokáží s mnoha nemocemi vypořádat.
Samozřejmě lidé, kteří jsou starší, nebo se o sebe nestarají tolik, jak by měli, tak ty to pak může třeba semlet víc. Manželka si tím prošla taky, ale zvládli jsme to obstojně a zvládli jsme se u toho starat i o děti, které byly naštěstí úplně bez problémů. Holt další z věcí, s kterou bylo potřeba si poradit.”
Během těch velkých omezení byly kluby nuceny uzavřít své stadiony. Ale aspoň ses podíval do Polska. Byl jsi vůbec už někdy v Polsku?
„Kdysi dávno možná s rodiči na trzích, co si tak matně pamatuji. Bylo chvályhodné, jak dokázal klub zareagovat a my mohli zůstat v tempu. Samozřejmě jsme u toho dodržovali všechno, co bylo předepsané, měli jsme třeba zvýšené apely na nošení roušek, tam jsme v tom museli chodit všude a hygiena se musela přísně dodržovat. Bylo skvělé, že nám to v Polském Těšíně umožnili a mohli jsme trénovat celý tým spolu. Vím, jaké to je, když jsme museli v létě trénovat sami. Samozřejmě člověk to splní, odmaká, chce se zlepšovat, ale práce v kolektivu je vždycky o něčem jiném.”
Ve druhé části rozhovoru, kterou zveřejním v nejbližších dnech, se Honza vyjádří k aktuálnějším tématům, kdy je už Extraliga v plném proudu. Poodkryje, jakým směrem se jeho život v Třinci ubírá i mimo hokej nebo jaké jsou jeho plány a touhy, až jednou nebude hrát hokej na vrcholové úrovni.
Musím říct, že se rozhovor vydal hodně zajímavým směrem a nakoukli jsme víc i na osobní stránku jeho osobnosti.
Druhou část rozhovoru naleznete zde.
