Když se v létě přesunul do Třince, byl z toho možná trošku na větvi. Dominantou místního kraje totiž nejsou jen Beskydy a v ní nekonečně zelená příroda, ale taky Třinecké železárny, což je diametrálně zcela opačný pohled. Jan Jaroměřský si i tuhle tvář svého, jak sám říká, “nového domova” nakonec oblíbil.
Pokud vám unikla první část rozhovoru, kde právě o industriální architektuře třinecký obránce mluví, můžete si jí přečíst zde. Dozvíte se tam také pohled na rozdílnost svého bývalého působiště v Olomouci od Třince.
V druhé části povídání se podíváme hlouběji do samotné osobnosti této postavy českého hokeje. V jednom z TOP klubů v republice se posunul hokejově zase o stupínek výš. Mimo to si obhlíží terén v oblasti podnikání a taky pomalu střádá plány na život po kariéře, kde se však chce ještě nějakou dobu posouvat dál.
V následujících odstavcích se toho ale dozvíte samozřejmě mnohem víc.
V těchto dnech už máte za sebou několik zápasů, jak to po nucené pauze vypadá dál?
„My jsme se na to všichni hrozně těšili, protože i když jsme tu možnost trénovat měli, tak přece jenom je těžké trénovat bez nějaké vidiny toho, kdy to mělo začít. Po letech už jsme nějak naučeni, se na zápasy chystat. A to dlouhou dobu nebylo. Jeli jsme vlastně ze dne na den. Žádná vidina obnovení soutěže, a to bylo to nejtěžší. Naštěstí se pak podařilo dohodnout s vládou. I když s testováním a bez fanoušků. Ale můžeme hrát a lidé se alespoň budou moct podívat v televizi na sport, trošku na chvíli odreagovat a nemyslet pořád na to, jaká doba je.
Ta masírka byla totiž jednu dobu obrovská, za mě až nesmyslná. Ono se to dalo napsat i hezky, že se dneska třeba někdo uzdravil než pořád psát, že se sto padesát milionů lidí někde nakazilo. Na mě to stále nepůsobí moc čitelně, abych tomu všemu nějak mohl věřit. Ale bohužel, v dnešní době ta media tak fungují. Co media napíší, tak podle toho lidé žijí. Je to těžké. Navíc to rozděluje společnost, ale to je celá politika, její představitelé akorát štvou lidi proti sobě, než aby drželi pospolu.“
Bude to nejspíš v dalších měsících dost náročné období. Čekají vás tři, klidně i čtyři zápasy v každém týdnu. Jste na to připraveni, jak psychicky, tak fyzicky?
„Tak psychicky se to asi nedá úplně říct. Ale všichni ten hokej hrají proto, aby hráli zápasy. Samozřejmě, že někdy bude člověk unavenější, někdy bude zase svěžejší. Pochopitelně, že když bude třeba nějaký čtvrtý zápas za sedm dní, tak to nějaká porce na to tělo je. Ale my jsme trénovali kvalitně v létě a myslím si, že jsme trénovali kvalitně i v pauze. A co vidím kolem sebe, tak všichni ti kluci jsou profesionálové, starají se o sebe a měli bychom zvládnout jakoukoliv porci zápas. Co víc si přát, než hrát zápasy a mezitím odpočívat. A podle posledních výsledků to vypadá, že nachystáni jsme dobře.“
Jasné je, že hrát se bude ještě nějaký čas bez diváků. Jak na Tebe osobně působí prázdné ochozy?
„Já jsme to doteď naštěstí zažil jenom jednou, když končila loňská sezóna. Když jsme hráli předkolo, tak na druhý zápas se Zlínem taky zakázali diváky. Musím říct, že je to fakt zvláštní hrát v té prázdné hale. Je to akorát další zkouška pro všechny ty týmy, jak se s tím poperou. Samozřejmě jak v Olomouci, nebo na jiných starších zimácích se atmosféra dá udělat velmi bouřlivá a dokáže hnát ty týmy dopředu. Tohle teď odpadne.
Možná to pro nějaké týmy bude nevýhoda, ale je to zase pro všechny stejné. Navíc víme, že se to asi nějakou dobu nezmění, takže už to tak bereme. Ale když je člověk v tom hokejovém varu, tak ty diváky stejně zase tak extra nevnímá. Teď se opravdu můžeme soustředit pouze na hokej.“
Jak jsi vůbec trávil v čas v nucené pauze, když jsi zrovna nebyl na tréninku v Polsku?
„Zrovna v této bláznivé době, kdy se nevědělo, co vůbec bude, jsem měl možnost se pustit do jednoho projektu, který jsem si vždycky přál udělat. Zapojit se do něčeho, kde bych se mohl angažovat navíc. Nějakému podnikání. Takže jsem tu dobu využil řekl bych na maximum. Když jsem netrénoval, tak jsem se tady s kamarádem pustil do rekonstrukce v centru Třince na Starém městě jednoho prostoru, kde bychom chtěli vybudovat takový designový market s rozvozem potravin a podobným základním sortimentem, jako je jídlo, alko, či nealko. A baví mě to! Lépe řečeno, bavilo mě to, protože teď je mojí prioritou hokej, takže to teď samozřejmě půjde na druhou kolej.
Ale ty dny, co byly volné, tak jsem trávil tím a zjistil jsem, že mě to naplňuje. Nejdřív jsem si splnil tréninky, které jsou samozřejmě pro mě zásadní, ale přidal jsem si ještě do toho takovýto koníček, který jsem si chtěl vždycky vyzkoušet. Do teď jsme jenom bořili a teď začínáme tvořit. Za zmínku a poděkován stojí i spolupráce, kterou nám některé firmy nabídly, jako CIESLAR s.r.o. a pomáhají nám budovat něco výjimečného, Děláme si ten prostor, přesně jak jsem na začátku zmínil, skoro jako podle železáren. Sázíme na tu surovost, železo a přírodní prvky. Věřím, že se nám povede otevřít něco, co za prvé tady není a za druhé to bude mít otevřeno nonstop.
Takže když lidi budou něco potřebovat, tak se budou moct spolehnout, že to prostě získají, ať bude dvě odpoledne nebo dvě ráno. Tím, že železárny formují tento kraj a pomáhají v mnoha oblastech, chtěl bych jim to i já nějak vracet. V podobě slev na nákup, různých soutěží a jiných bonusů. Myslím, že si to tvrdě pracující lidé zaslouží. Bavilo mě to a využil jsem volný čas na maximum. Nebudu naznačovat úplně všechno, ale něco se tady chystá a věřím, že se to bude lidem líbit.“
Ve Tvém dotazníku na Olomouckém webu jsem se dopátral, že se nejvíce bojíš nesplněných cílů. Jaké cíle to jsou, co se týče hokejové stránky?
„Čím jsem starší, tím jsem takový klidnější a vážím si toho, co mám. Už tou hlavou nelítám někde v oblacích. Já jsem samozřejmě neměl tu hokejovou kariéru třeba někde v Americe nebo v nějakých TOP klubech. Neměl jsem to nikdy vyšlapané. Mluvil jsem o tom už v projektu „Bez frází“ ve svém příběhu ZAHRADNÍK, takže se na to, kdo chce může podívat, že ta cesta pro mě nebyla jednoduchá, někam se dopracovat. Navíc tato obava byla před mnoha lety.
Od té doby jsem si nějaké své malé cíle splnil. Pro mě je důležité odvádět to, co po mě chtějí a být prospěšný týmu, I na úkor osobních statistik. Hlavní je ale pro mě důležitá rodina a to, abych byl já se sebou jako člověk spokojený. Abych se sám sobě mohl podívat do očí. Ale jak říkal jeden pan trenér. Každý by měl mířit výš a ´malí lidé mají malé cíle´. Já jsem rád a vděčný za to, kam jsem se dostal, protože už jsem s hokejem jednou skončil.
Samozřejmě ty kroky můžou vést ještě někam dál, ale jak jsem řekl, teď jsem rád za to, co je tady a rozhodně si neříkám něco jako „Jé, kde já jsem mohl bejt“. Pro mě je úspěch, že jsem se dostal do Třince a že tu můžu být v základním týmu se spoustou top hráčů. Takže teď už nějak moc nesplněných cílů nemám. Navíc mám skvělou ženu a milované a zdravé tři děti. Což je vlastně z toho životního pohledu to nejdůležitější. Být šťastný!“
A co třeba ještě zahraničí?
„Tak zahraničí… Zahraničí může být i v ligách, které nejsou lepší než tady.“
Samozřejmě jsem měl na mysli ty kvalitnější ligy.
„Tak samozřejmě, co bych to byl za sportovce, kdybych si nepřál se pořád posouvat. Přece si nebudu říkat: „To už je dobrý, už nic dokázat nechci,“ to bych byl špatný příklad sportovce. Takže jo, proč ne? Já jsem se nikdy tomu nebránil. Moje žena vždycky říkala, že bychom mohlo jít pak třeba hrát někde na chvilku, někam do ciziny. Ale hokejový věk se nedá zastavit. Já to beru tak, jak to je. Do popředí se vždycky budou dostávat mladší kluci. Není to ale tak, že bych zakrněl. Jsem smířený s tím, že by ta cesta byla těžká. Ale tím neříkám, že bych jí nechtěl absolvovat.“
A ty osobní? Rodinu máš krásnou, velkou, v tomhle ohledu se zdá, že máš splněno.
„Nikdy by člověk neměl říkat nikdy! Takže kdo ví? Třeba si ještě budeme chtít za pár let vyzkoušet, jaké to je znovu mít miminko. Ale v tomhle můžu říct, že jsem hrdý na to, jak jsme to s manželkou zvládli. Všechno. Já jsem chtěl vždycky děti a ona je taky velmi rodinný typ. Pro mě je tohle smysl života víc než nějaké sportovní úspěchy. Jsem rád, že můžu skloubit vrcholový sport a vrcholové otcovství. Co se týče mimo hokejových úspěchů, musím říct, že nejsem uspokojen, ale jsem spokojen. Ať už jsou to plány s tím obchůdkem nebo vymýšlíme ještě něco dalšího, o čem se můžeme bavit třeba příště.
Třinec mi otvírá úplně nové obzory. Jsem přesvědčen, že když je člověk otevřený životu, tak mu to život sám vrací. Přijde mi, že mi to teď všechno padá před sebe a já to jenom sbírám. Snažím se však tomu jít naproti. Bavím se s hodně lidmi mimo hokej a ujistil jsem se, že život přináší spoustu a spoustu příležitostí. V poslední době se mi to děje. Teď vím, že tuhle životní cestu rozhodně budu razit dál. Určitě bych doporučil všem lidem, aby se koukali otevřenýma a pozitivníma očima na svět.“
Už jsi to tedy trochu nastínil. Přemýšlel jsi, co budeš dělat, až jednou skončíš s hokejem?
„Už jsem tady zmínil ten projekt „Bez frází“, tam jsem se už k něčemu takovému dostal. Podařilo se nám získat kousek od Mladé Boleslavi v krásné obci Nová Ves u Bakova pozemky, kde bychom chtěli žít. Máme jich tam ale víc, tak bychom tam chtěli postavit školku s takovým otevřenějším přístupem. Zároveň bychom tam chtěli postavit dům pro seniory a udělat tam takové komunitní žití starších i mladších lidí, kteří by se od sebe dokázali navzájem učit. Dodávat si tu životní energii. Tak tohle je takový náš cíl.
Jediné, co nám trošku hází klacky pod nohy, je ta pitomá česká legislativa. Když si chce člověk něco vybudovat, tak je to spíš za trest než za odměnu. Kdyby to bylo jednodušší, tak už jsme třeba na delší cestě. Ale i díky tomu příběhu „Bez frází“ se nám ozvali manželé, projektanti z Prahy z ateliéru. Líbí se jim náš nápad a chtěli by nám celý projekt nakreslit. Takže tohle by se nám moc líbilo a vím, že by mě to jednou naplňovalo. Byl to takový prvotní plán, který máme pořád v hlavě. Je to ale strašně dlouhá cesta, takže doufám, že se mi to podaří zrealizovat ještě v aktivní kariéře, aby to poté mohlo začít fungovat.
Takže jo, na nějaké zadní vrátka samozřejmě myslím. Vím, že hokej nebudu hrát věčně. Ale kam se budu ubírat potom? Třeba půjdu do televize komentovat, protože mluvené slovo je mi vcelku vlastní. Nebo zůstanu u sportu, jako trenér. Opravdu nevím. Jsem ale typ člověka otevřený všemu a vím, že s mým životním přístupem si mě něco samo najde.“
Já Ti velmi děkuji za Tvůj čas! Popřeju ti především zdraví, to je asi to nejdůležitější. Myslím, že to všechno ostatní pak může přijít i samo.
„Přesně tak! Ono to opravdu přijde samo. Je to tak. Razím takovou životní cestu a věřím, že taková bude. Ten život mi to poslední dobou sám dokazuje.“
Přeji taky mnoho nejen hokejových úspěchů. Ještě jednou, díky!
