Během nedávného rozhovoru s výkonným ředitelem Ocelářů Markem Chmielem, jsem dostal prostor k diskusi taky s jeho kolegou, sportovním ředitelem mistrovského Třince, Janem Peterkem. Třinečtí Oceláři dvojzápasem se Slovanem Bratislava pro tento ročník uzavřou letošní účast v mezinárodní Champions Hockey League. Proto bylo povídání o CHL jedním z hlavních témat.
V následujících řádkách se dozvíte, jak Oceláři nahlíží na prestiž celé soutěže, jestli je Liga mistrů pro české kluby skutečně tak ztrátová, nebo jaký přínos jejich účast v soutěži má: „Ne všechno se dá měřit penězi,” vstupuje občas do diskuse ještě Marek Chmiel.
Kromě toho povídal Jan Peterek taky o projektu s partnerským klubem ve Frýdku-Místku, nebo čeho by se chtěl ještě v hokeji v Třinci dožít. Na závěr přiblížil, jak těžké je pro hráče jezdit na zápasy přes celou republiku, aby zároveň zůstali na každý zápas stoprocentně připraveni.
Skvělou poslední sezonou jste si opět zajistili účast v Champions Hockey League. Pořád se někde spekuluje, že tuhle soutěž neberou české týmy příliš vážně. Jak je to u Ocelářů?
Nevím, jak to berou ostatní kluby, to nemůžu hodnotit. Samozřejmě to není jako ve fotbale, kde to má tak velký ekonomický přínos pro kluby, ale my to bereme vyloženě sportovně. Především konfrontace s jinou ligou je pro hráče velmi důležitá. Díky zápasům v CHL narazíte na jiné styly hry, než na jaké jsme zvyklí v extralize. Spousta agentů, skautů i trenérů možná občas pracuje s myšlenkou, že česká extraliga není dostatečně kvalitní, což se mimochodem často dočtete i v tuzemských médiích.
Já si to v obecné rovině opravdu nemyslím! Podívejte se na výkony v předchozích letech na mezinárodní klubové scéně. Hradec Králové došel do finále, to samé Sparta. My v roce 2019 skončili druzí na skvěle obsazeném Spengler Cupu. V Davosu jsme dokázali porazit opravdu velmi silné zahraniční týmy jako domácí Davos, Ambri-Piottu nebo Ufu z KHL.
Jedním dechem zároveň dodávám, že nám ta vystoupení v CHL letos nevyšla podle představ a před střetnutím se Slovanem Bratislava už víme, že ani jeden z nás nemůže postoupit. Ale není to tak, že by ty ostatní evropské ligy byly nad námi.
Přitom mi přijde, že to fanoušci neberou vůbec prestižně, alespoň podle těch návštěv.
Já myslím, že se to pořád zlepšuje. Oproti tomu, jaké byly v CHL návštěvnosti v minulosti, tak jde rozhodně nahoru. Tedy alespoň před pandemií tomu tak bylo. Vemte si třeba náš domácí zápas v roce 2017 s Jyvaskylou. To byl jeden ze zápasů s nejkrásnější atmosférou, kterou jsem kdy zažil. Ještě teď mám husí kůži z toho, jak to bylo úžasné. Propagaci CHL pomohli i naši fanoušci, kteří s námi jezdí na venkovní zápasy. Mají to spojené s kulturou, poznáváním daného města a jeho okolí, večer to pak zakončí zápasem.
Celý ten koncept, že fanoušci cestují s námi jedním letadlem, to je myslím úplně skvělé lákadlo. Kdy jindy máte možnost v řadě na odbavení prohodit pár slov s hráči nebo trenéry? O tom můžou snít fanoušci kdejakého klubu. Mimo jiné si naší soudržnosti s fanoušky všimli i ve vedení CHL a v zahraničích klubech. Všichni to chválí, a to samozřejmě potěší.
Je CHL pro extraligové kluby skutečně tak ztrátová, jak někteří říkají?
Ztrátová určitě je. Vždycky se náklady odvíjí od soupeřů, které vám nalosují. Jak daleko cestujete, jaký servis dostanete od domácího klubu apod. Je tam spoustu neznámých, které o tom rozhodují. Většinou je letecká doprava nejdražší položkou.
Srovnává se to, když týmy postupně postupují dál?
Ano, prize money jdou taky postupně nahoru. Věřím tomu, že už brzy se to pro účastníky CHL srovná a soutěž nebude pro kluby ztrátová.
Jaký vidíte potenciál té soutěže v budoucnu? Neprospělo by jí, kdyby se účastnily i kluby z KHL?
Vím, že zájem vedení CHL o kluby z KHL byl, ale jestli jednání ještě stále probíhají, to si nejsem jistý. Každý kolektivní sport má nějakou evropskou soutěž, ale snad jedině fotbalové soutěže jsou ekonomicky výhodné. Pro ostatní sporty jako je basketbal, volejbal nebo právě hokej, je to pro kluby spíše finanční zátěž.
Je důležité si uvědomit, že to není jen o penězích. Účast v mezinárodní klubové soutěži je taky otázkou určité prestiže pro daný klub i město. A to se znovu nechci pouštět do toho, co takový střet se švýcarským, švédským nebo třeba finským týmem přináší hráčům za zkušenosti. A pro trenéry je to taky něco nového, snažit se rozlousknout herní styl týmu, který běžně nepotkávají.
Každý klub na to zase pohlíží jinak. Třinec má zase trochu jinak nastavený rozpočet, než třeba Zlín.
Samozřejmě. Ale taky záleží, co od toho kdo očekává. Třeba náš hlavní sponzor je globální producent oceli a dalších produktů. Pro něj je fakt, že se může pomocí sponzoringu hokeje ukázat na evropských trzích, taky přínos.
(Do toho vstupuje Výkonný ředitel Ocelářů Marek Chmiel)
Přesně tohle jsou dvě roviny. Sportovní, to je to, co říkal Honza. A pak je tady ten brand. My vozíme jména třineckých firem do světa. My jsme co? Třinecké železárny a Moravia Steel. Věřte tomu, že si toho ve světě považují, že za námi stojí globální společnost. V očích jiných zahraničních týmů rosteme v momentě, kdy dorazí k nám. Koukají, co jsme tady dokázali za vydatné pomoci našich partnerů vybudovat.
Díky tomu prestiž Třince na hokejové mapě roste. Liga mistrů nám pomohla vykročit z toho našeho rybníčku do Evropy. A v Evropě se dneska ví, co a kdo to jsou Oceláři. To je jedna věc. Ano, v minulosti některé české kluby poukazovaly na to, že to je ekonomicky nevýhodná soutěž. Ano, je, ale ne všechno jde měřit penězi.
Třeba jízda Hradce Králové až do finále soutěže nám pomohla s koeficientem, přitom jejich vedení tu soutěž kvůli nákladům kritizovalo. Jejich vlastní fanoušci byli nadšení a hrdí, že se jejich tým dostal tak daleko. Navíc měli možnost podívat se na jeden z nejlepších evropských týmů, který pravidelně dodává hráče do NHL.
Za Česko máme v CHL tři zástupce a víceméně všichni tři zástupci si toho váží. Sparta, my a Mladá Boleslav si považují, že jsou v Lize mistrů. Lístek mezi evropskou elitu začíná být prestiž i mezi extraligovými kluby. Všechny ty kluby věří, že ta soutěž k něčemu je, ačkoliv k té fotbalové to bude mít ještě hodně daleko.
(Pokračuje Jan Peterek)
Ale třeba mám krásný příklad. Jeden náš kolega byl v Kanadě na NHL a ve sportovním baru na klubu zrovna pouštěli Oceláře v CHL.
(Marek Chmiel…)
Takže CHL má určitě potenciál. Stojí to sice peníze, ale má to svůj pozitivní přínos.
(Jan Peterek…)
Hlavně vybudovat jméno je dlouhodobá záležitost. V CHL musí být člověk trpělivý. Podívejte se Spengler Cup. Je to tradiční turnaj a pozvánka do Davosu je svým způsobem pozvánkou mezi hokejovou smetánku. Musíte mít za sebou výsledky a dobré jméno. Na jedno místo jsou tam desítky zájemců, pořadatelé pečlivě vybírají a ty týmy točí.
Turnaj starý přes sto let se neustále rozvíjí. Podívejte se, kam se za tu dobu dostali. Věřím, že toho bude Liga mistrů jednou schopná docílit. Projekt mezinárodní klubové soutěže má smysl. Po sportovní stránce rozhodně, brzy snad i po té ekonomické. I když o příjmech, jak z fotbalové Ligy mistrů, asi budeme moci ještě dlouho snít.
Úspěšnost třinecké organizace v tuto chvílí padá taky jednoznačně na bedra hlavního kouče Václava Varaďu. Za jak klíčový faktor považujete právě jeho? Protože pro mě je to asi momentálně nejlepší český trenér.
S Vencou Varaďou máte pravdu. Je to nejlepší český trenér a jsme rádi, že ho máme u Ocelářů. Když mě prezident klubu Ján Moder a viceprezident Jan Czudek jmenovali do funkce sportovního ředitele, měl jsem v hlavě nějakou filozofii. Později ji náš prezident pojmenoval jako Ocelářskou cestu. K této vizi jsme hledali adekvátního trenéra, který by se dokázal s touto vizí sžít a naplňoval ji.
Jsem rád, že se podařilo angažovat právě Vencu, který tehdy udělal titul s juniorkou. Aby měli tihle mladí a nadějní hráči šanci se prosadit do extraligy a uspět v ní, byla varianta s Vencou jako šéfem extraligové lavičky nejlepší. Každý trenér chce udělat úspěch a nejlépe hned. Osobně jsem v ty úspěchy doufal, ale přiznám se, že jsem je nečekal tak brzo. Že se to takhle povedlo, je úžasné.
I proto dostal smlouvu na sedm let. Ale i u hráčů je tady zvykem, že v případě nějaké zajímavé zahraniční nabídky v klubu nikoho nedržíte. Nemáte trochu obavy, že bude chtít Venca využít trochu toho zájmu zamířit někde výš?
Obavy samozřejmě mám. Pokud bude chtít a bude o něho zájem, tak mu samozřejmě nebudeme bránit. Ale zároveň si myslím, že kdyby šlo třeba o reprezentaci, tak se to dá skloubit s prací v klubu.
Právě tam byl ale problém u vedení reprezentace do dvaceti let.
To je pohled současného vedení Českého hokeje. Takové mají teď požadavky, že by to měl dělat trenér na plný úvazek. Z historie víme, že to tak nemusí být vždycky a že se to dá dělat i souběžně. Ba naopak, zápasová praxe během sezony pomůže trenérovi při rychlém rozhodování při mistrovství světa. Každý sportovec i trenér vám potvrdí, že nejde jednou za dva měsíce být hozený do zápasového rytmu. Chce to dennodenní praxi.
Už jste zmínil Ocelářskou cestu, která má do týmu připravovat více mladých hráčů. Daří se to podle původního plánu? Co všechno vám ten projekt za těch pár let ukázal?
Jednoznačně se ukázalo, že je důležitý mezikrok mezi juniorským a dospělým hokejem. Kdysi tuto roli plnily vojenské týmy jako Dukla nebo VTJ kluby, kdy spoustu hráčů prošlo podobným projektem a potom následně šli do seniorských civilních klubů, kde se potom prosazovali. V dnešní době, a hlavně i u Ocelářů je nastavená laťka kvality hráčů tak vysoko, že je pro juniory opravdu těžké se hned zapojit do extraligové týmu a být jeho pevnou součástí.
Procento hráčů, kteří na to mají už jako junioři nebo v tom věku U20, je velmi nízké. Neříkám že všichni, ale někteří kluci by bez Ocelářské cesty a partnerského týmu ve Frýdku-Místku třeba už ani dneska nehráli. Rozhodně by jich takové množství nehrálo na té úrovni, na jaké jsou dnes. O tom jsem přesvědčený.
Na začátku jste asi měli nějakou vizi, kolik jich může skrz ten Frýdek projít tady do Áčka.
Myslím, že se nám tu vizi daří naplňovat. Zvlášť, když do toho započítám hráče, kteří prošli naší mládeží, zakusili extraligu v áčku a teď hrají za jiné týmy v profesionálním hokeji. Takže když to vezmu od bratrů Kovařčíků, tak David Cienciala, Honza Hladoník, Marian Adámek, Honza Zahradníček, Vítek Christov, Patrik Hrehorčák, David Kofroň, Adam Raška nebo Miloš Roman. Nerad bych na někoho zapomněl. Ještě mě napadají Filip Haman, Ondra Hrachovský, Jakub Matyáš a brankáři Nick Malík nebo Tomáš Suchánek. Samozřejmě spousta kluků zamířilo do Severní Ameriky, ale Frýdkem si prošli. Byl tam i Aron Chmielewski. Těch kluků je hodně.
(Marek Chmiel opět vstupuje do debaty)
Frýdek jako partnerský klub je jeden z nejlepších počinů, které se tady za poslední roky udělali. Od vybudování nové haly, že se to podařilo spojit a ti kluci mají kde hrát. My jsme to předtím lepili různými kluby. Teď to mají daleko asi dvacet minut, mají tam skvělé zázemí a naší trenéři to mají pod kontrolou.
(Pokračuje Jan Peterek)
Venca jim třeba řekne, co od nich očekává, na čem by měli pracovat a jakým stylem by měli hrát, aby až když přijdou z Frýdku, tak aby byli co nejrychleji schopni naskočit do extraligy. I to prolínání stylů hry je velmi důležité.
Ještě, než došlo na tu zmíněnou Ocelářskou cestu, tak tady klubem prošlo plno zvučných jmen, třeba i těch starších hráčů. Kde nastal ten zlom to dělat jinak? Co bylo tím impulzem?
Marek Chmiel: Já bych to řekl za tebe Honzo, protože to můžu ze své pozice posoudit trochu objektivněji. Byla to výměna sportovního ředitele. Každý z nich měl a má odlišnou filozofii a cestu, jak se dobrat určitého cíle. Předtím tu byl Pavel Marek, který pracoval jinak než Honza, který přišel s Ocelářskou cestou. Než začal šéfovat sportovnímu úseku celého klubu, byl u mládeže a věděl, jak by to šlo dělat jinak. V daný moment ani nebylo potřeba přesvědčovat vedení, i to cítilo, že je třeba udělat změnu a víc zapracovávat mladé.
Mám tady nachystanou ještě takovou hezkou otázku. Jaké sny má ještě Sportovní ředitel Ocelářů do budoucna?
Hlavně to, aby klub pořád vzkvétal. Zároveň si přeju, aby i každý kluk, který se narodí v Třinci nebo okolí, chtěl hrát hokej. Abychom tady byla taková ta touha a hrdost v jednom, reprezentovat Třinec, Oceláře, to místo. Chtěl bych, abychom měli plno dětí v přípravce a v mládeži. Aby tady byla konkurence od mládeže až po chlapy a žili jsme hokejem celé město. Aby lidi chodili bruslit s dětmi a obě WERK ARENY byly pořád plné. Aby fanoušci stáli za klubem, i když se mu třeba nedaří, protože takový hokej je. Nejenom hokej, ale život.
Doufám, že už jsou pryč doby, kdy se ve staré hale špatně nahrálo a okamžitě se začalo pískat. Teď už je to teda daleko lepší, ale stejně bych si přál, aby klukům běhal mráz po zádech z atmosféry, kterou dokážou fanoušci vytvořit proto, že je mají rádi a podporují je stůj co stůj.
A ještě jsem si vzpomněl na jednu věc, kterou jako sportovní ředitel mám. Docela by se nám hodila i třetí hala, ta by byla fajn. Protože my už nemáme prostor pro přípravku, 1. a 2. třídu, kraso a třeba i pro veřejné bruslení přes týden. Kam by lidi mohli odpoledne přijít a jen tak si zabruslit.
Ono to tak bývá, že čím víc úspěchů, tím víc je pak očekávaní. Ta mentalita fanoušků se potom mění.
Souhlasím. Ale člověk by si měl uvědomit, že i ti chlapi na bruslích jsou jenom lidé. Každý je samozřejmě rád a fandí, když se vyhrává. Jenže ne vždycky je ten výkon optimální, zvlášť když se hraje třeba třikrát týdně. Jít prakticky ob den do zápasů stoprocentně připravený, fyzicky i psychicky. Udržet koncentraci.
Není to jednoduché. Do toho z Třince toho hodně najezdíme, kluci se vracejí třeba ve tři ráno k WERK ARENĚ, pak jedou ještě autem domů. Jen tak tak se vyspí, jdou na trénink a další den zase hrajou. Takových zápasů je takhle třeba patnáct po sobě, bez nějaké přestávky. I tohle by měl člověk vzít v potaz, že ti kluci i kdyby chtěli, tak to prostě někdy nejde. Můžete se i rozkrájet, sám jsem to zažil hodně krát, že hlava by chtěla, ale to tělo prostě vypoví a nejde to.
Opravdu bych si přál, kdyby i přes nějaké výpadky ve výkonu dokázali fanoušci ocenit snahu, boj. A těm klukům na ledě dodali energii tím, že je podpoří, zakřičí povzbudivá slova. Nebojte se, oni to kluci na ledě slyší, když jim někdo nadává nebo je naopak podporuje. Na hráčích poznáte, když na rozdíl od negací za nimi lidi stojí. Jde to prostě na ledě poznat.
Zdroj: HC Oceláři Třinec
