Jeho kariéra je nesmírně bohatá. V osmnácti se pokoušel prosadit v zámoří, kde nakonec posbíral mraky zkušeností i navzdory tomu, že se do NHL nikdy neprobojoval. Obrovskou část života strávil v dresu Ocelářů, kde jeho hokejový život gradoval. V roce 2011 dovedl jako jednička v brance Třinec k titulu a podíval se i do reprezentace. V roce 2012 si ve slovenském dresu zachytal finále Mistrovství světa. Na zlatou senzaci to nakonec nestačilo, přesto sám říká: „Účast na Mistrovství světa je určitě vrchol mojí reprezentační kariéry.“
Teď Peter Hamerlík stráží klec v mezinárodní Ice Hockey League (IHL) za Bratislavu Capitals. Dopředu už moc nekouká, přestože by rád chytal, dokud mu to okolnosti dovolí. Jak zpětně kouká na svou velkou kariéru? Jaké přátelské vazby v hokejovém životě získal? A co bude dělat po tom, co pověsí lapačku na hřebík? Nejen o tom se rozpovídal v exkluzivním rozhovoru pro RN Hockey.
Dobrý den, Petře. Už druhou sezónu působíte v týmu Bratislava Capitals. Co říkáte na působení v klubu, který v českých končinách fanoušci tolik neznají?
Bratislava Capitals je v podstatě nástupce HC Bratislava, který působil několik let v první slovenské hokejové lize. Pod tímto názvem a s novým majitelem funguje klub už druhou sezonu. Minulý rok to bylo ve zmíněné první lize a tento rok nadnárodní Ice Hockey League. Původním cílem byl postup do slovenské extraligy. A to hlavně proto, že Bratislava v ní neměla zástupce. Když se nakonec Slovan Bratislava vrátil z KHL, tak se u nás cíle trošku pozměnily a začali jsme se orientovat na Ice Hockey League.
Od letošní sezóny hrajete tedy zmíněnou Ice Hockey League, což je vlastně prestižní mezinárodní rakouská EBEL. Jak hodnotíte kvalitu soutěže?
IHL mi přijde po odehrání nějakých deseti zápasů jako dost kvalitní a rychlá soutěž. Takticky není tak svázaná, jako řekněme česká extraliga. Je to víc “nahoru dolů”, hokej s velkým množstvím šancí a gólů. První čtyři až pět mužstev má opravdu dobré a kvalitní kádry.
Český fanoušek Vás zná především z působení v Třinci. Tam jste strávil, jestli se nepletu, s nějakým tím občasným hostováním skoro devět let. Jak na tohle období vzpomínáte?
Těch sezon bylo deset. S výjimkou měsíce a půl v Pardubicích a pár zápasů v první lize to bylo všechno v Třinci. Určitě hokejově nejkrásnější období kariery. Týmové úspěchy, skvělé zázemí a taky reprezentace. Takže stoprocentně nejkrásnější a nejúspěšnější období hokejové kariéry.
V roce 2011 jste s klubem získal extraligový titul. Což už je skoro deset let!
Na ten titul samozřejmě nikdy nezapomenu! Výborná sezóna. Vítězství v základní části, skvělý a fungující tým s velkým množstvím velkých hokejových osobností (Bonk, Varaďa, Kohn, Krajíček, Zíb…). Tím, že i pro klub to byl první titul, tak opravdu výjimečný zážitek.
Mimo to jste několikrát nakouknul i do reprezentace. Dá se tohle považovat po hokejové stránce za splněný sen?
Reprezentace bola pro mě vždy čest a za odměnu. Když přišla pozvánka, rád jsem reprezentoval. Účast na Mistrovství světa je určitě vrchol mojí reprezentační kariéry.
Spousta hráčů říká, že si z reprezentačních akcí přivezlo nezapomenutelné zážitky. Vzpomenete si na něco, co se Vám doživotně vrylo pod kůži?
Když jsme v roce 2012 získali stříbrné medaile na MS, tak rozhodně to patří k největším zážitkům. Po návratu do Bratislavy nás čekalo mnoho fanoušků po celém městě. Je to opravdu nepopsatelný zážitek. Samozřejmě po hokejové stránce, zachytat si finále MS taky není maličkost.
A co NHL? Podstatnou část kariéry jste strávil i v zámoří. Až už to byla juniorská OHL nebo farma Bostonu. Jak daleko jste podle Vás od NHL byl?
Od NHL musím upřímně říct, jsem byl daleko. V Bostonu byli přede mnou brankáři, kteří v tom období byli jednoduše lepší. NHL byla vždy sen, ale opravdu třeba uznat, že brankáři v organizaci Bostonu byli tenkrát lepší. Kdybych měl konkrétně jmenovat, tak Andrew Raycroft – nováček NHL v sezóně 2003/2004, Tim Thomas – to asi netřeba víc komentovat nebo Hanu Toivonen – 1. kolo draftu a mnoho zápasů v NHL.
Kdy jste si definitivně uvědomil, že se do nejslavnější ligy nakonec opravdu nepodíváte?
Myslím, že v momentě, kdy byla výluka, tuším v roce 2005. Rozhodl jsem se vrátit do Evropy a už bylo jasné, že NHL je pro mě uzavřená kapitola.
Chvíli jste potom zkoušel štěstí v Rusku. Jak vám seděl tento styl života a především, poněkud jiná mentalita lidí?
Já osobně mam Rusko a země bývalé federace velmi rád. Přece jen jsme Slovani a máme trošku něco společné. Samozřejmě má tato země svá specifika, stejně jako jejich společnost. Ale lidé jsou srdeční a já jsem tam byl spokojený. Člověk trošku musí počítat s určitými extrémy, ale aspoň je na co vzpomínat.
Když jste se dostal do Třince, napadlo vás, že tam strávíte většinu Vaší vrcholové kariéry?
Určitě mě to nenapadlo. Ono se to rok po roku nějak nabalovalo, až z toho bylo těch let deset. Vždycky jsem tam byl velmi spokojený. I když nějaké nabídky během té doby chodily, dokonce i ze zahraničí, nikdy jsem neměl potřebu odejít.
Vzpomenete si ještě, jak jste k angažmá u Ocelářů přišel?
Určitě. Byl jsem v podstatě dohodnutý na pokračování v ruské lize, když se mi ozval agent s nabídkou zkoušky v Třinci. Protože bych do Ruska cestoval až nejdřív v září a Třinec začínal o měsíc dřív, tak jsem tuto nabídku rád přijal. Bylo určitě pro mě lákavé hrát českou extraligu, navíc relativně blízko domova. Zhruba po tom měsíci a pár přípravných duelech jsme se dohodli na dvouleté smlouvě.
V Třinci jste si kromě skvělých hokejových zážitků našel i velkého přítele. Jste s Šimonem Hrubcem pořad v kontaktu a vídáte se?
Jasně! Se Šimim si voláme, facetimemujeme a píšeme si pravidelně. Mimo sezónu se i často vidíme. Jelikož jsem kmotrem jeho syna, tak musím plnit i “rodinné” úlohy. Haha
Berete už teď Bratislavu jako svou možnou poslední zastávku v kariéře? Máte v hokeji ještě nějaké ambice, čeho byste rád dosáhnul?
Moc dopředu se už nekoukám. Budu mít za měsíc 39 let a nastavovat si velké cíle už asi nemá význam. Hokej mě baví. Dokud to tak bude a budu mít výkonost, budu hrát. Až se některá z těchto věcí změní, tak skončím.
Když se za tím vším ohlédnete, je něco ve Vaší kariéře, co byste udělal dneska jinak?
Určitě takových věcí pár je. Ale nejsem typ člověka, který by se hrabal v minulosti. Pokud bych měl ale něco vypíchnout, tak určitě část kariéry v zámoří. Tam jsem měl pro můj NHL sen udělat víc. Případně po návratu do Evropy se neuspokojit se Slovenskou ligou, ale hned vyrazit do zahraničí.
Určitě jste poznal i za tu dobu spoustu skvělých lidí. Dokážete být konkrétní, kdo Vám přirostl k srdci, kromě již zmíněného Šimona?
Šimi a jeho rodina je samostatná kapitola. Tam už je opravdu určitý rodinný vztah. Těch spoluhráčů je opravdu obrovské množství. Určitě bych rád vzpomenul rodiny, u kterých jsem býval první roky působení v OHL. V osmnácti člověk vyrazil do světa. Tam jsem měl štěstí na lidi, kteří mi velmi pomohli a dodnes jsme v kontaktu. Ale stejně například Jarda Kameš, trenér brankářů v Třinci. Tam už je to taky velmi silné kamarádské pouto. Mnoho spoluhráčů! Josef Hrabal, Lada Kohn, Bryan McGregor, Lukáš Zíb, Martin Růžička, Vlado Dravecký, Martin Adamský, Kokin (Martin Vojtek)… tak bych mohl vyjmenovat dalších dvacet, třicet jmen. Za ta léta jsme zažili opravdu hodně věcí, na to člověk bude vždy rád vzpomínat. Z každým z nich jsem v kontaktu.
A jaký bude život Petera Hamerlíka, až jednou ukončí hokejovou kariéru?
Aktuálně studuji vysokou školu Komenského v Bratislavě. Druhý ročník fakulta management. Velice mě to baví, tak snad mi to dá určité možnosti po kariéře. Takže dalším cílem bude dostudovat. Trenérství mě neláká, ale určitě nevylučuji působení v určité formě kolem hokeje. Blízká buducnost ukáže.
Velice Vám děkuji za Váš čas! A přeji Vám především zdraví, ať už to bude na ledě, či mimo něj.
(foto: © Lukáš Filipec / HC Oceláři Třinec)
